Rebeless!

Před pěti lety mi Ondra poprvé prozradil, že má bugynu a ke všemu podomácky postavenou. Po pravdě, nedělal jsem si velké naděje o jízdních vlastnostech tohoto stroje. Ondra mi ukazoval několik videí, které jistě najdete i vy na internetu. Tam bugyna  působí jako silný stroj, má pořádný zvuk a protáčí kola, co to dá. Říkal jsem si, že to není až tak špatný, vždyť výrobci automobilů Noble taky sestavují své stroje v garážích a jejich auta jsou skvělá. Jenže čas plynul, a protože jsme s Ondrou neměli moc času, tak jsme se na bugynu vůbec nedostali. To se ovšem změnilo tento rok 2012, v den oslavy Velikonoc.

Domluvili jsme se s Ondrášem na testování. Bugyna velice dlouho stála, a tak mne preventivně varoval, že si možná vůbec nemusíme zajezdit. Nevím, nějak jsem věděl, že buggy pojede, ale nepředbíhejme. Když jsme dorazili, vypily kávu, šlo se na věc. Vytáhli jsme stroj ven z velké dílny a zapojili baterii. Upřímně musím říci, že jeho konstrukce mě fascinovala. Není to nic převratného,ale díky domácí výrobě má bugyna mimořádný vzhled. Motor z Favoritu, sportovní filtr, převodovka ze stodvacítky, výfuk Sebring, kola ze čtyřkolky, nádrž z Trabanta a místo karoserie trubky. To chceš! Opravdu zajímavá kombinace, no, nemohl jsem se dočkat, až se projedeme. Jenže buggy nejede, motor točí, ale nic víc. Naštěstí Ondrův otec brzy zjistí závadu a buggy se po dlouhé době opět probudí k životu. Startování připomíná závodní automobily. Na středovém tunelu je několik tlačítek. Od řízení elektroniky, přes startování, až po několik kontrolek. Cvak, cvak, whoooom! Obklopí nás černý dým kombinovaný vůní benzínu. Motor řve, sice hlavně díky výfuku od Sebringu, ale i tak to připomíná osmiválec. Po nastartování se motor vypnul, proběhla kontrola svíček, oleje a hlavně doplnění chladící kapaliny. Motor byl na 100% zpět a byl čas vyrazit.

Usedám na sedadlo spolujezdce. Díky absenci karoserie vidím, jak se vše v motoru točí a funguje. Chybějící čelní sklo je však pro mne velmi nezvyklé. Řadící páka s tlačítkem 4WD vás nepřestává bavit. Bugynka má přece zadní náhon. „Připoutej se,“ varuje mne Ondra. Ano, buggy má pásy. A fungují! Začínáme se rozjíždět. Teda to je fičák! Vše kolem sviští a je to fajn! Motor vydává hlasitý hukot. Bereme to přes pole. Bugyna jezdí po poli jako vaše Octavia po asfaltu. Míjíme nějakou rodinku, co si vyrazila do lesa na dřevo. S pilami v rukou zůstávají v němém úžasu. Dostáváme se na dlouhou polní cestu, která vede kolem poutního místa, kopce Oškobrh. Buggyna si to valí asi tak 80 km/h. Ondra říká, že víc kvůli drapákům na kolech ani jet nemůže, pak už je skoro neřiditelná. Dostáváme se na kopec Oškobrh z přístupnější strany, i  když kopec i zde vypadá prudce, buggy ho na jedničku vyjíždí bez problémů. Na kopci se mění dým z výfuku za cigaretový a začínáme se bavit o jízdě. Já nemám moc co říct, jsem uchvácen a úsměv na rtech mi prakticky nemizí. Navíc je vidět, jak bugyna přitahuje pozornost. Kolemjdoucí rodina si stroj hned prohlíží a dělá si fotky se svými ratolestmi. Z kopce je krásný rozhled. Po chvilce Ondru napadá další trasa. Pročpak asi má Ondra náhle v tváři ten ďábelský výraz?

Na kopci je několik betonových sutin. Sjíždíme je bez zaváhání. Vracíme se zpět na polní cestu, jedeme tak rychle, že za sebou vytváříme dlouhý kužel prachu. Ondra zastavuje a nabídne mi, abych řídil, nemůžu říct ne a usedám za volant. Rozjezd dobrý, vše v pohodě, ale to řízení, tam je až příliš dlouhá odezva, nejsem na to zvyklý. Nicméně zvykám si rychle. Ale stejně nás málem pošlu do škarpy. Naštěstí vymetu jen okraj a jedeme dál, i když jsme si pěkně nadskočili. Hulíme to přilehlou vesnicí. Nesmíme, ale jedeme. Jsme Rebeless! Volní a nezpoutaní! Řveme a smějeme se, protože se nám vybavují různé videohry s tématikou konce světa, kdy zůstali jen blázni v autech, kteří závodí po nekonečných pouštích. Jsou Velikonoce. Potkáváme koledníky všech věkových skupin. Celá ulice je plná položených jízdních kol koledníků . To pro buggy není problém, přejíždíme jedno z odložených horských kol. Koledník a pravděpodobný majitel „horáka“ odkládá košík. Vejce, nevejce…Zdrháme. Máme už málo benzínu, tak se vracíme zpět. Ovšem asi dva kilometry před cílem nám dochází „šťáva“ definitivně a my musíme tlačit. Není to nic příjemného. Bojíme se, abychom nepotkali nějakého koledníka nebo obyvatele vesnice, ve které jsme před okamžikem zmasakrovali „horáka“. Naštěstí se dostáváme benzínové pumpě. Tankujeme.

Jízda pokračuje. Dostáváme se do lesa, ve které driftujeme po popadaných šiškách. Náhle Ondra rychle zašlápne brzdy. Zastavili jsme jen pár metrů od srázu. Otáčíme to a jedeme zpět na Oškobrh. Pod kopcem „trapčí“ nějaký nebožák s padákem, ale nahoře se dějí jiné věci. Několik jiných Rebeless dorazilo, aby si zařádili na motorkách. Společně s nimi lítáme po té nejpříkřejší písečné straně kopce. Přemlouvají nás, abychom zkusili vyjet extrémně kolmou stranu kopce. Tuhle stranu je problém vyjít, natož vyjet. Výzvu přijímáme. Zhluboka se oba nadechneme a vyjíždíme kopec na jedničku. Nestačím se divit, buggy se ani jednou neprotočila kola. Drapáky fungují skvěle. V nádrži máme ještě trochu benzínu, a tak si chceme zařádit. Opět řídím já.

Jedu po poli podél silnice, po které jede policejní auto. Auto náhle zpomalí. Jasně rozeznávám tváře policistů uvnitř služebního auta. „Zdrháme?“ ptám se trochu hloupě. „No jasně!“ odpovídá Ondra. „Živý nás nedostanou!“ vykřikuji poněkud infantilně, zprudka dupnu na plyn a brázdím po čerstvě zoraném poli. Policisté se nevzdávají. Zajíždějí za keř a čekají. Provokativně zajíždím za keř přesně proti nim. A tak tam pospolu čekáme. Nakonec přece jenom policistům dojde trpělivost dříve. Odjíždějí. Myslím, že jsme dnes ochudili státní pokladnu.

Sečteno a podtrženo byl to skvělý den. Bugyna je šikovná a v terénu velmi dobrá. Těším se až zase usednu za volant, protože to se musí zažít znova. Škoda buggy – To chceš! Rebeless!

Váš Petr „Grip Stig“ Horáček