Proč milujeme auta ?
Čtyři kola a koňský spřežení. Základ všeho. Základ Felicie i Ferrari. Urazili jsme pořádný kus od divokého západu a od Fordu T. Pokrok je důležitý, ale bez toho nadšení, toho šílenství by to nikdy nebylo ono. Jen vyvolení, kteří mají nejlepší školy, nám dnes navrhují a tvoří auta. Chtěl jsem to dělat taky. Dodnes mám doma schované skicy s auty všeho druhu. Vymyslel jsem typický auto pro ženy. Byl to stylový retro kabriolet a vypadal úžasně. Dále jsem plánoval, že by žádné z mých vytvořených aut nejelo méně, než 300 km/h. Věřte mi nebo ne, ale když jsem tohle všechno maloval a vymýšlel, tak jsem ani nepomyslel na peníze. Nepřemýšlel jsem o tom, že by to ze mne udělalo milionáře. Stačí mi představa toho, že budu mít co jíst a kde spát. Peníze paradoxně nejsou ve světě aut až tak důležité. Tedy ne aspoň pro ty, kteří auta vymýšlejí v hlavě. Christian von Koenigsegg vám řekne, že peníze na svoje auto ,když se snaží, sežene odkudkoliv, ale jeho poslání je tvořit auta. Třeba nejvyšší šéf FIA Jean Todt dělá svoji práci zdarma. Abyste se stali šéfem společnosti, která má na starosti snad všechny závody na světě, musíte mít za sebou takovou kariéru a takové úspěchy, že to klidně zadarmo dělat budete. To je ten úspěchový paradox. Začínáte s nadšením a po desítkách let končíte na nejvyšším postu jen pro to nadšení z celé věci. A to vám ve finále opravdu stačí.
Chtěl bych se s Vámi podělit o příběh mého kamaráda a vůbec o tom, jak začal milovat auta. Jako svoje první auto si koupil Fiat Bravo. Ošklivý, prorezlý auto s totálně vyřízeným motorem v nejporuchovější verzi všech dob. Vždycky když šlápnul na spojku, rozsvítila se mu kontrolka oleje. Vůbec, olej to žralo víc než benzín. Jednou jsme jen tak seděli v autě a kecali tak, jak to mnou přezdívaná „kavárenská“ generace dělá. Jirka dostal nápad pořádně svoje auto prohnat. Líbí se mu rally (Martin Hudec právě jásá). Zajeli jsme do zahrádkářské kolonie, která je jako stvořena pro to, aby někdo četl rozpis zatáček. Jirka to rozbalil v plné parádě. Čtu mu „pravou 2“ a „horizont full“. Z prohnilého Brava s děsivou karbonovou samolepkou na kapotě se stává šílenec, který žene každou vteřinu před sebou, aby v cíli byl první. Bohužel jak jsem sledoval Jirkovo jásání a nadšení z celé věci, zapomněl jsem mu říct, aby začal brzdit.
V asi nějakých 80 km/h jsme vletěli na kopec hlíny, ze kterého se Fiat pomyslně odrazil, přeskočil keř a brutálně dopadl na zem. Pak už jen následovala „ostrá levá“ a cíl. Stáli jsme u státovky. V motoru něco jemně klepalo a skok naštěstí odnesla jen geometrie kol. Jirka dýchal, jak kdyby uběhl maratón. Mohli jsme se lehce zabít, protože kolem byly všude stromy, ale ten pocit je úžasný. Nevím co se to s Jirkou stalo, ale od té doby miluje auta. Dokonce má na facebooku profilovku auta. Ten den ho celý změnil. Fiat v zuboženém stavu asi za 4000 Kč prodal, ale chystáme si utvořit rally posádky a oba dva zkusit trumfnout Loeba. Tady krásně vidíte, jak člověk dokáže z minuty na minutu nejen změnit svoje přesvědčení, ale zároveň ocenit auta jako něco víc než dopravní prostředek. A ve finále je jedno, jestli autům podlehnete ve Ferrari nebo v tom šíleném Fiatu, protože na penězích opravdu nesejde a já jsem rád, že jsem mohl být při tom. A proč je milujete vy ?
Váš Petr „Grip Stig“ Horáček
