Neodvratitelné osudy některých aut.
Některá auta jsou prokletá. Nebo se to aspoň povídá. Závodní speciály, o kterých se šušká, že s nimi nikdo nedojede do cíle živý. Auta, kterých se i profi jezdci bojí. Auta, která jsou nebezpečná, těžce říditelná. Jenže abychom narazily na podobné příběhy a šuškandy o autech, nemusíme hnedka do světa závodních speciálů. Stačí se podívat na obyčejná auta. Povím vám příběhy, u kterých jsem opravdu byl a stojí za zmínku.
Když mi bylo asi patnáct let, kamarádil jsem hodně s jedním klukem, který měl VW Golf III. Auto bylo natuningované již od předchozího majitele, který zemřel. Jeho rodina auto prodala právě mému kamarádovi. Předchozí majitel nechtěl, aby kdokoliv na jeho auto šahal, byl jak pominutý, možná by se nikdy nevzpamatoval z toho, kdyby věděl, že jeho auto patří někomu jinému. Auto bylo naprosto v pořádku. Pravidelný servis, na který dbal bývalý majitel dodržoval i můj kámoš. I tak se čas od času vynechával motor. Několikrát se to řešilo v autoservisu, ale nikdo si s tím nevěděl rady. Vše bylo v pořádku. Měnily se svíčky a různé jiné díly. Nic nepomáhalo, diagnostika byla čistá. Tyto závady byly jen občas, tak se to moc neřešilo. Jednou nechal můj kamarád auto zaparkované před svým domem. Když k němu druhý den přišel, bylo celé auto zkřivené. Dveře se špatně otevíraly, kapota a kufr taky. Víčko nádrže otevřít skoro nešlo. Okna se stahovala velmi špatně. Navíc bylo hnuto i s celou geometrií přední nápravy. Auto bylo velmi špatně říditelné, navíc neustále se rozbíjely pojistky.
Do toho všeho se asi druhý den začal i definitivně odcházet motor. Blbě naskakoval a když naskočil, tak na palubním počítači vyskakovaly údaje, že motor je v nouzovém režimu. Můj kamarád se chtěl auta rychle zbavit a tak dal inzerát, že auto prodá celé ihned za nějakou částku. Vrcholem všeho bylo, když kamarád chtěl s autem aspoň odjet ze silnice a v tom všem se prudce roztočila kola a auto vletělo do příkopu. Kamarád si je doteď jistý, že se pedálu plynu nedotkl. To auto ještě ten den večer bylo na vrakovišti. Od té doby on sám nemá s žádným jiným autem problémy. Chtěl snad bývalý majitel, aby nikdo jeho auto už neřídil ?
Upřímně v tomhle jsem skeptik. Napadaly mne hned možnosti, že se auto poničilo krutými mrazy apod. Nicméně i pro skeptika jako jsem já tohle bylo docela fakt hustý. Myslel jsem, že se už s ničím podobným nesetkám. Nemusel jsem čekat tak dlouho. O asi tři roky později měl můj další kamarád na svém dvorku Octavii. Nebyla jeho, byla po jeho dědečkovi, který ležel v nemocnici. Než odešel, sdělil svému vnukovi, který měl čerstvý řidičák, aby dokud se nevrátí z nemocnice, tak aby s Octavií nejezdil, že nemá zkušenosti. Znáte mladý kluky. Jen přišel z nemocnice domů, volal mi, abychom se v Octavii projeli. Dorazil jsem a řídil jsem jako první. Pohoda. Pak jsem auto předal mému kamarádovi. I když měl čerstvý řidičák, vyrostli jsme spolu na autech a tak jsem věděl, že řídit umí. Měl velké problémy se spojkou. I když ji pouštěl pomalu, tak auto velmi cukalo a mnohokrát i chcíplo. Smál jsem se mu, protože měl problémy i zařadit. Docela jsem to přisuzoval trémě, že poprvé jede na veřejné komunikaci. Odvezl mne domů a odjel. Druhý den ráno mi volal, že dědeček umřel a sdělil mi ještě další smutnou zprávu, že Octavia shořela před domem. Dodnes jsou tam na asfaltu zbytky spálenejch gum.
Váš Petr „Grip Stig“ Horáček