č.12 – Gilles Villeneuve
Joseph Gilles Henri Villeneuve patřil mezi největší talenty v tomto odvětví motorsportu. S manželkou Joane měl děti Melanie a Jacquese, ten se stal Mistrem světa se stal v roce 1997.
Upozornil na sebe již jako malý chlapec, který na stavbě svého otce předváděl bravurní jízdu s náklaďákem. O tom, že má rychlou jízdu na hranici maxima v krvi přesvědčil svého otce již v 15 letech, když zdemoloval jeho Pontiac. O rok později získal řidičský průkaz a také své první auto – sportovní MGA, které potkal stejný osud. Jeho prvním opravdovým „závodním“ vozem se stala Škoda 1000 MB.
A kupodivu jako většina pilotů F1, nezačínal na motokárách, ale na sněžných skútrech. V roce 1973 vyhrál dokonce Světovou sérii. V letech 1974 — 1976 závodil v sériích Can-Am a Atlantic. V druhé jmenované sérii v posledním roce vyhrál 8 závodů z 9 a stal se suverénním mistrem.
Auta miloval už od dětství. V patnácti (tehdy ještě bez řidičáku, který mohl získat až v 16) zcela zdemoloval otcovo auto, které si tajně „vypůjčil“.
Bez ostychu mnohonásobně překračoval povolenou rychlost a když mu za to byly opakovaně udělovány finanční pokuty, vůbec nic si z toho nedělal a bez řečí (a s klidným úsměvem na tváři) je platil…
Ale, ne že by ho snad nějaká pokuta mohla zdržovat od rychlejší jízdy. Gilles prostě rychlost miloval…. Policistům vždycky říkal: „Dobrá, chytil jste mě. Ale vášeň jezdit rychle je silnější než já…“ Ovšem ani česká škodovka mu nevydžela věčně, protože ji nahradil rychlejší vůz mustang.
A s ním teprve vyváděl Gilles věci… Roku 1970 (bylo mu 20 let) se Gilles oženil se svou několikaletou známostí Joane. O rok později se jim narodil syn Jacques v roku 1973 dcera Melanie. Avšak rodina nežila v nějakém velkém blahobytu – všechny peníze, které vydělala, dával totiž Gilles do závodění, takže žili téměř na hranici chudoby – vlastně ani neměli žádný pořádný dům, obývali pouze dřevěnou maringotku, což v tvrdých kanadských zimách určitě nebyl žádný med. Peníze, které vydělal na sněžných skútrech mu umožnily, aby si mohl koupit monopost Formule Ford. Ve Formuli Ford se Gillesovi mimořádně dařilo – vyhrál totiž skoro každý závod, kterého se zúčastnil a dokonce získal ocenění „Bažant roku“. O rok později si splnil svůj sen a začal závodit ve formuli Atlantic.
Formule 1
Ve Formuli 1 se objevil při Velké ceně Velké Británie u týmu McLaren, zde startoval se starým McLaren M23 z devátého místa. V závodě skončil na 11. pozici. V Silverstone si jej všiml Enzo Ferrari a na doporučení Chrise Amona a Waltera Wolfa jej v dalším závodě nasadil jako třetího jezdce Scuderia Ferrari.
V roce 1978 poprvé vyhrál Velkou cenu. Vítězství bylo o to cennější, že jej dosáhl před domácím publikem. V celkovém pořadí šampionátu skončil na 9. místě.
V roce 1979 měl před sebou svou velkou životní šanci. Ferrari se po technické stránce neustále zlepšovalo a Gill si mohl začít dělat velmi reálné naděje na získání titulu Mistra světa. Se svým novým týmovým kolegou Jodym Schecktrem si mimořádně rozumněl (u jezdců F1 navíc v jednom týmu to bylo poměrně neobvyklé, protože přece byli konkurenty) – dokonce se stali nejlepšími přáteli. Vyhrál Velkou cenu Jižní Afriky a zopakoval si to i ve Long Beach. Jenomže v druhé části sezóny se vzchopil i jeho týmový kolega Jody Scheckter. Vedli spolu vyrovnaný souboj. Gill byl rychlejší, ale Jodyho auto bylo mnohem spolehlivější (dokončil s ním na rozdíl od Gilla všechny závody). Pak přišla Velká cena Itálie a okruh v Monze. Jody Scheckter si tam mohl titul s předstihem zajistit. A právě tam se Gill rozhodl, že ho nechá vyhrát.
Spřátelil se s ním a chtěl, aby se stal Mistrem světa. Na oplátku očekával, že mu Jody k mistrovskému titulu pomůže v příští sezóně… Rok 1979 byl pro Ferrari více než úspěšný. Scheckter byl mistrem, Gill druhý a Ferrari získalo Pohár konstruktérů. Proto všichni vykračovali do sezóny 1980 s velkými cíly, sny a nadějemi. Jenomže vůz byl katastrofální. Ani on, ani Scheckter nevyhráli ani jednu Velkou cenu. V ročníku 1981 měl Gill další možnost. Jenomže, teď už neměl za kolegu Jodyho Scheckera, ale Francouze Didiera Pironiho… Gill o něm zpočátku vůbec nesmýšlel špatně:
„Nejvíc si cením Didiera. Ten je hodně rychlý. Je fakt dobrý, to mi věřte. A navíc je to sympaťák. Dobrý partner.“
Cíle byli jasné. Gill se těšil, jak bude s Pironim dobře vycházet, a že mu Didier pomůže k titulu Mistra světa. Jenomže všechny sympatie byly pryč po Velké ceně San Marina. Právě tam totiž Didier Pironiho zradil Gilla i Ferrari: „Věděli jsme především, že jsme na hranici se spotřebou. Ve skutečnosti auta dostala palivo ještě na roštu. Tři čtvrtiny vzdálenosti jsme bojovali s Arnouxem a dělali jeden okruh za 1:35,5 minuty. Když pak René odpadl, převzal jsem vedení. Z boxů jsme dostali pokyn jet „pomalu“. Znamenalo to, že si máme udržet pozice. Dělávalo se to tak po celou dobu co jsem u Ferrari. Imola měla být moje, protože ve chvíli, kdy Arnoux odstoupil, jsem byl před Pironim. Kdyby tomu bylo naopak, měl bych zkrátka smůlu zase já. Jakmile byly Renaulty ze hry, tak jsem zpomalil. Myslel jsem jen na to, jak zajistit dostatek paliva až do konce. Můj kolega se propadl zpět a rozdíl dotahoval. Když jsem se při výjezdu ze zatáčky dopustil chyby, předjel mě. Nebál jsem se – myslel jsem, že pojede včele několik okruhů a pak mně vedení přenechá. Mohl se snažit připravit divákům show. Strach jsem ale měl z toho, že jede příliš rychle. Musel jsem totiž jet rychle také. Jak jen má člověk uposlechnout pokynu z depa a jet „pomalu“, když se jeho partner po okruhu řítí? Dopředu jsem se dostal ve 49. kole (ze 60. okruhů) a zase zpomalil.
Umíte si přestavit scénu, jak se ženou v Itálii v čele závodu dvě Ferrari a dojde jim v posledním okruhu palivo? To bylo to jediné, na co jsem myslel. Tři okruhy po sobě jsem zajel za 1:37,1 až 1:38,0 minuty. Najednou mě ale Pironi předjíždí znovu! Považoval jsem to za pěkně pitomé. V 59. okruhu jsem se při příjezdu k Tose dostal znovu před něj. Zdálo se mně, že trochu ubral plyn, i když on sám tvrdil, že měl nějaké problémy s motorem. Ať to ale bylo cokoliv, ještě tehdy jsem se domníval, že je Pironi čestný a reaguje na signál z boxů. Poslechl sice pozdě, ale přece. Jel jsem v čele a opět zmírnil tempo. Do posledního kola jsem vjížděl jako první bez jakýchkoliv problémů. Jen jsem měl strach, jestli vystačí palivo. Přeřadil jsem téměř o tisíc otáček dříve a málem jsem plachtil po cílové rovince, protože jsem nechtěl čekat, že mě předjede znovu. Zčista jasna jsem viděl, že se přibližuje. Neblokoval jsem ho, a tak mě vnitřkem předjel v pohodě se skoro zablokovanými koly přejel a a vyhrál závod. Pustil mě dopředu v 59. kole, protože mě chtěl znovu v 60. okruhu dostat. A já byl tak hloupý, že jsem věřil v Pironiho čestnost! Po dojezdu jsem si myslel, že si všichni uvědomí, co se vlastně přihodilo. Ale nebylo tomu tak. Pironi prohlásil, že jsme měli potíže s motory a že žádné pokyny z depa neexistovaly. Opravdu mě ale vytočilo, když Piccinini (šéf týmu Ferrari) toto všechno potvrdil tisku. Můj motor byl přece bezvadný a pokyny vedení týmu existovaly! Zdálo se přitom, že si lidé myslí, že jde o naši životní bitvu. Proboha! Byl jsem před ním větší část jízdy a kvalifikoval jsem se rychleji než on. Kde tedy byl můj problém? Už jsem dokázal v rovnocenných autech, že když chci, aby někdo zůstal za mnou, tak tam zůstane. On tam stál jako hrdina, zatímco já jsem vypadal jako rozmazlený bastard, který trucoval. Věděl jsem, že to tak bude vypadat, ale pořád jsem si myslel, že bude lepší zmizet…“
Gill se zařekl, že s Pironim už nikdy v životě nepromluví. To dodržel, protože o 13 dní později v kvalifikaci na GP Belgie tragicky zahynul.
Když zhruba tři týdny před pátým závodem šampionátu v roce 1982 v belgickém Zolderu poskytoval rozhovor německému motoristickému časopisu, jakoby tušil sled věcí příštích. Popisoval v něm jízdní vlastnosti tehdejších monopostů, kdy přísavný efekt wing-caru natolik ztěžuje řízení, že se pilotům při průjezdech zatáčkami dělá z odstředivé síly černo před očima. Taktéž si posteskl nad nešťastným pravidlem o použití pneumatik během kvalifikací. Pilot měl k dispozici jen dvě sady měkkých pneumatik, což stačilo na dvě až tři opravdu rychlá kola. „Pokud jsem v takovém svém ’kamikadze’ kole, nezbývá než doufat, že pomalejší piloti na trati koukají do zrcátek…“, prohlásil. Po pátečním tréninku si v boxech posteskl „venku jezdí pár slepců, málem jsem jednoho trefil“.
Schylovalo se ke konci sobotní kvalifikace a on se chystal na své rychlé kolo. Při výjezdu ze zatáčky Terlamen, viděl německý pilot Jochen Mass, v zrcátkách svého Marche, rychle se přibližující Villeneuvova Ferrari. Věděl, že jede své kamikadze kolo a chtěl mu udělat místo způsobem, jakým se uvolňuje místo na dálnici. Uhýbal vpravo, shodou okolností zrovna do místa kudy se rozhodl předjet. Došlo ke kontaktu obou vozů. Zadní kola Marche katapultovala Ferrari do výše. Při prvním nárazu do mírného břehu podél trati byl pilot vytržen ze sedačky v kokpitu a zatímco vrak jeho Ferrari pokračoval v saltech dál, Gilles dopadl o několik desítek metrů k ochranným plotům. Mass, který se instinktivně skrčil v kokpitu zastavil opodál. V hlubokém bezvědomí byl převezen do nemocnice St. Raphael v Lovani kde v 21:21 místního času zemřel. 8. května 1982 tak skončila slibná kariéra jednoho z nejtalentovanějších pilotů Formule 1.
Dnes je jeho jménem pojmenován montrealský okruh, na kterém se jezdí Velká cena Kanady.
