CÍL! Po těžkem boji získal tým RTR projects v 24h Dubai čtvrté místo

Je dobojováno. A to doslova a do písmene. Protože tohle byla asi největší bitva, kterou kterou tým RTR projects (i jednotliví piloti) zažil. 

Po nulových problémech v tréninku, třetím místě z kvalifikace a tradičně skvělému startu v podání Michala Vítka, to vypadalo, že máme jasně nakročeno na pódiové umístění. „Z Michala se stal přeborník na starty a kvalifikační časy,“ chválí ho šéf týmu Tomáš Miniberger. „Je na něj spolehnutí, skvěle zvládá tlak. Když odjel první kola bez kolize, začali jsme věřit, že i když máme ve třídě jednoho výrazně rychlejšího soupeře a dva rovnocenné, že to dokážeme.“ Jenže Michal musel do boxů předčasně – praskla poloosa. Jako druhý si za volant BMW M3 E46 GTR sedl Sergej Paulavets, kterého následovali Milan Kodídek a Tomáš Miniberger. Všichni tři za to pořádně vzali, a když po úvodních sedmi hodinách předával Tomáš Miniberger auto závodícímu novináři Honzovi Červenkovi, patřilo posádce týmu RTR Projects čtvrté místo se ztrátou necelého kola na třetí pozici. Ten pak náskok soupeřů v přímém souboji dál stáhl a zdálo se, že karty máme rozdané přesně podle našich představ. O tom, jak vyrovnané to bylo, svědčí to, že jsme měli s výjimkou nejrychlejšího auta se soupeři stejný počet kol!

„To jak jsme se vyškrábali během noci z beznadějné šesté pozice vpřed, to bylo něco úžasného,“ říká s odstupem šéf týmu Tomáš Miniberger. „Já osobně jsem do stintu nastupoval s obavami a respektem z neznámé a neosvětlené tratě a končil jsem v naprosté euforii.“ Podobně to vnímá i Sergej Paulavets. „Od začátku mě překvapila úroveň závodů. Trénoval jsem doma na playstationu a hodně mi to pomohlo, na trati jsem pak řešil jen brzdné body. Oproti Barceloně jsem nebyl ani trochu nervózní, žádný stres a od začátku jsem si to užíval. Tedy než v noci odešla poloosa a do boxů mě museli přitáhnout.“

Milan Kodídek, nováček týmu, měl nejtěžší pozici. Poprvé startoval v tak velkém závodě a rovnou vjížděl do noci. „Jasně že jsem měl obavy. Nechtěl jsem to rozbít, obával jsem se těch opravdu rychlých aut, a pořádně jsem nevěděl co si můžu dovolit a co ne. Měl jsem stres. Ale v druhém nočním stintu to ze mě všechno spadlo, zrychlil jsem a náramně si to užil!“

Jenže po půlnoci se vše začalo kazit. Poloosy praskly ještě tři a Tomáš pak k ránu dostal nezaviněnou ránu když se vyhýbal nabouranému Ferrari (dlužno podotknout, že jezdec se mu pak přišel omluvit). Big Gun měl hodně pošramocený předek, chyběl mu přítlak i jistota na brzdách, ale i tak s ním Honza dokázal předjet ve svém stintu všechny soupeře. Optimismus? Jen chvíli. Pak totiž praskla nejen poloosa, ale celý koš diferenciálu. A oprava trvala víc jak hodinu a půl.

„Je to vytrvalostní závod do konce zůstává ještě pár hodin a stát se může cokoliv,“ tak zněla optimistická slova Michala Vítka, když se chystal ke svému třetímu stintu. Jenže kalich hořkosti jsme si museli vypít až do dna, a to když koš diferenciálu opět praskl. Na rozdíl od poklidné 24h v Barceloně teď mechanici neměli šanci zamhouřit oko. Fungovali ale perfektně, výměna poloosy jim nikdy nezabrala víc jak deset minut a i nabourané auto zvládli zprovoznit během několika málo okamžiků, a to přitom měli piloti obavu, zda Big GUn ještě vůbec pojede. Opravdu si hrábli a patří jim dík pilotů i celého týmu. Nejdelší nakonec byla ta poslední oprava, v jejímž průběhu se pak ukázala i skutečná příčina všech předchozích peripetií…

„Po večerním relativně nevinném nárazu od jednoho z Mercedesů SLS se u našeho auta ohnul a později i praskl výfuk a to tak nešťastně, že horký vzduch proudil přímo na diferenciál. Myslíme si, že stejná příčina může i za netěsnící manžety u poloos,“ poodhalil příčinu všech problémů týmový inženýr Karel Knop. Bylo jasné, že 1,5hodinová ztráta je nesmazatelná, a tak padlo rozhodnutí odjet jen posledních pár kol, která si za volantem Big Gunu užil Sergej Paulavets. Nakonec byl odmávnutý na konečném čtvrtém místě třídy A5, a na 53. místě celkově z 87 startujících aut.

Tomáš Miniberger: „Máme za sebou extrémně náročný závod, který nás obohatil po všech stránkách. Uvážíme-li, že se více než dvanáct hodin jelo za tmy, navíc na náročné a pro nás neznámé trati, musím pochválit celý tým za naprosto perfektní výkon. Přibrzdila nás závada, kterou se nám podařilo odhalit až v samotném závěru, nicméně navzdory tomu všemu jsme zajížděli nejrychlejší časy, kterým dokázala odolat pouze vítězná posádka. Mimo pocitu dobře odvedené práce si odvážíme také řadu cenných zkušeností, které se nám určitě podaří zúročit nejen za rok tady, ale již za dva měsíce, kdy série pokračuje 12-ti hodinovým závodem v italském Mugellu.“

Michal Vítek: „Měl jsem tu čest rozjet fantastický závod se skvělým autem, ve výborném týmu, s úžasnou posádkou. Mé nynější pocity bych ale popsal asi takto: Budu sem muset jet ještě jednou. A nejen kvůli tomu, že jsem kamarády a syna nevzal na Burj Khalifu, ale taky proto, že to tady chci prostě vyhrát. Upřímně… Jsem smutnej. Ale ty rychlý kola byly úžasný!“

Sergej Paulavets: „Byl to další skvělý závod v barvách RTR. Můj dík patří všem. Užil jsem si to od prvního do posledního momentu a moc se těším na příští závod.“

Milan Kodídek: „Z tohoto víkendu mám velice dobrý dojem. Vůbec jsem nevěděl do čeho jdu. V průběhu celého víkendu se mi podařilo zrychlit o necelých patnáct vteřin na kolo, což si myslím, že na první zkušenost s noční jízdou, navíc v takto pestrém poli, není vůbec špatné. Mým snem je závod na Nordschleife a série Creventic pro mne představuje jednu z cest jak si tento sen splnit. RTR má skvělou partu, ve které vše funguje jak má a to je dnes vzácné.“

Jan Červenka: „Jako novinář bych měl hledat správná slova, ale pravda je taková, že je mi to líto. Byl to opravdu velký závod, skvělá auta, slavná jména, našlapaná konkurence… Užil jsem si každé kolo, sám za sebe jsem byl spokojený s časy, vždyť i s nabouraným autem jsme byli rychlejší než další auta ve třídě s výjimkou vítěze, ale dneska to prostě nestačilo.“