S Opelem Insignia do Chorvatska: Jak letos vypadá cesta, kolik dáte za poplatky a jaké jsou aktuální opatření kvůli covidu

Na chorvatské pláže míří každoročně statisíce Čechů. Jadran si nenecháme ujít ani v době pandemie – například v červenci 2020 bylo v Chorvatsku přes 100 000 Čechů. Vyrazil jsem proto na začátku července 2021 zjistit, jak letos vypadá cesta, kolik stojí dálniční poplatky a jaké jsou aktuálně platné podmínky vstupu kvůli omezení šíření nemoci covid-19.

Aktuální podmínky vstupu

Chorvatsko těsně před začátkem letní sezóny otočilo a znovu začalo chtít po českých turistech minimálně antigenní test (ne starší 48 hodin od odběru do příjezdu na chorvatské hranice) či jednu dávku vakcíny proti covid-19 (od očkování musí uběhnout 22 dnů). Pokud jste onemocnění covid-19 prodělali, tak vám stačí potvrzení o pozitivním PCR nebo antigenním testu, který byl proveden před více jak 11 dni ale ne před více jak 180 dni (anebo lékařské potvrzení o prodělané nemoci). Doporučuji ve všech případech využít potvrzení vystavené v jednotném evropském formátu s názvem EU Digital COVID Certificate. Mimochodem, pokud byste nic z výše uvedeného neměli, tak vás do Chorvatska vpustí, ale budete muset do karantény do doby, než předložíte negativní test.

Před cestou

Než vyrazíte na cestu, tak je dobré vyplnit elektronický formulář Enter Croatia, což by mělo urychlit váš průjezd přes chorvatské hranice. Vyplnit formulář zvládne naprosto každý – je v češtině a přehledně udělaný. A nezabere vám to déle než 5 minut. Vhodné je také zkontrolovat stav vozidla a povinnou výbavu (doporučuji vzít vestu pro každého ve voze) a doplnit případně provozní kapaliny. Samozřejmě je dobré si také naplánovat, kterou cestou pojedete. Možností je hned několik. Pokud vyjíždíte z Čech jako já, tak osobně doporučuji trasu přes Písek, České Budějovice, Dolní Dvořiště, Štýrský Hradec a Maribor. A po chorvatském území pak následně podle toho, kam přesně jedete. Já jsem jel do Trogiru, který je poblíž Splitu, takže jsem si užil ještě pěkných pár kilometrů chorvatských dálnic. Z Prahy do cíle to touto trasou mám přesně 1 005 kilometrů (níže uvedená trasa je z centra Prahy, proto je to o pár kilometrů více).

A proč doporučuji jet po českém území právě takto? Hlavním důvodem je, že se vyhnete dálnici D1, kde je letos v rekonstrukci 41 kilometrů a třeba o uplynulém víkendu byla ještě dálnice D1 mezi 21. a 41. kilometrem uzavřena kvůli demolici mostu. I když tedy moje trasa přes jih Čech nevede celou dobu po dálnici, tak je podle mě lepší volbou. Příjemným bonusem pak je, že na hranicích můžete ještě natankovat levné pohonné hmoty u Tank Ono. Pokud jedete s dieselovým autem, tak velmi pravděpodobně dojedete na tuto naftu až do cíle. Jestliže jedete s benzínovým, tak doporučuji další tankování naplánovat ještě v Rakousku, kde je z projížděných cizích zemí benzín nejlevnější.

Průběh cesty

Patřím mezi řidiče, kteří rádi řídí dlouhé trasy v noci. A navíc bez problému dokážu usnout odpoledne, abych byl na noční cestu odpočinutý. Můj obvyklý čas startu je tedy přesně půlnoc. Jinak tomu není ani letos (vyjel jsem tedy 2. července 2021 v 0:00).

První komplikace přichází brzo. A není to zúžení kvůli rekonstrukci mezi 20 a 28 kilometrem dálnice D4, ale nadměrný náklad, který zabírá oba pruhy dálnice. Neuvědomuji si, že bych podobnou situace někdy řešil, a tak jedu spořádaně s odstupem za posledním doprovodným vozidlem. Pak ovšem zběsile přijede řidič Volkswagenu Multivan, který začne divoce blikat dálkovými světly. Pod náporem nervózního řidiče uhýbá nadměrný náklad i doprovodné vozy ke krajnici a cesta je rázem volná.

Zbytek cesty po českém území je bez jakéhokoliv problému. Na hranice přijíždím po dvou a půl hodinách cesty. Na Tank Ono v Dolním Dvořišti tankuji, abych měl plnou nádrž. Litr nafty tu stojí sympatických 28,90 Kč. I když se nejedná o můj vůz, tak jako vždy nezapomenu přidat aditivum do nafty VIF. A při placení k účtu za naftu přihazuji rakouskou 10denní dálniční známku (cena známky je € 9,50 – pozor, některé české pumpy zahraniční známky prodávají draze, což ale není případ Tank Ono).

Průjezd česko-rakouskými hranicemi je naprosto bezproblémový a bez jakéhokoliv zdržení. Nikdo nic nechtěl. Transit přes Rakousko do jiné země je ostatně bez jakéhokoliv omezení. Kousek za rakouskými hranicemi začíná nová dálnice a po dálnici se pochopitelně jede pak celou dobu. Mě akorát na pár kilometrů svedla z dálnice objížďka způsobená nočním úklidem tunelu. Nevýhodou rakouských dálnic je časté omezení rychlosti pouze na 100 km/h a velký počet rychlostních radarů. Opravdu tedy doporučuji jezdit podle předpisů. Pokud pojedete mojí trasu, tak je třeba počítat s tím, že kromě dálniční známky zaplatíte ještě € 6 a € 9,50 za mýto.

Před slovinskými hranicemi zastavuji na čerpací stanici, abych koupil slovinskou dálniční známku. S tou je to problém. Neexistuje 10denní, takže buď potřebujete dvě týdenní, nebo měsíční. Ať už zvolíte jakoukoliv variantu, tak vás průjezd Slovinskem tam a zpět vyjde na € 30. Koupit známku už před hranicemi je podle mě dobrý nápad, protože na hranicích vidím kolonu k místu, kde se kupuje. Vyhnutí se této koloně je ovšem jediné zdržení, které mě na těchto hranicích čeká. Opět nikdo nic nechtěl vidět. A i Slovinskem můžete v době covidu projíždět bez jakéhokoliv omezení.

Delší cesty jezdím výhradně s Google mapy. Na rozdíl od Wazu, který mě vždycky svádí z dálnice i kvůli dvouminutovému zdržení, což ocením, když jedu „pár kilometrů“, navigace od Googlu svádí na objížďku jen když je vepředu skutečně velká kolona. A zhruba v půlce Slovinska mi Google navrhuje, abych do Chorvatska nevjížděl přes hlavní hraniční přechod na dálnici, ale vzal to přes nějaký malý na okresce. Rychle ještě kontroluji, že je přechod otevřený a sjíždím z dálnice pár kilometrů před hranicemi s Chorvatskem tak, jak mi Google radí. Ukazuje se, že to bylo dobře. Na hranicích jsem strávil jen 20 minut a celníky nezajímalo nic jiného, než moje občanka. Mimochodem, pokud byste chtěli využít menší přechod i vy, tak se jedná o tento.

V Chorvatsku se platí mýtné. Není se tedy potřeba zdržovat s kupováním dálniční známky. A ani se není třeba bát toho, že by jako ve Francii byla mýtná brána každých pár kilometrů. Já jel po chorvatských dálnicích 415 kilometrů a potkal jen dvě. Za mýto jsem celkem zaplatil 215 HRK. Doporučuji platit kartou – je to mnohem rychlejší. A ideálně Revolut kartou, která má lepší kurz než ta od banky. Pokud byste chtěli ještě více ušetřit a jezdíte do Chorvatska pravidelně, tak si můžete koupit předplacenou ENC krabičku, se kterou je mýto levnější a ještě o něco rychleji projedete samotnou bránou.

Celá cesta až do Trogiru mi zabrala včetně všech přestávek přesně 13 hodin. Což je velmi podobný čas jako v případě minulých cest. Žádných větších komplikací cestou se není třeba bát – žádné totiž nejsou. Ať už kvůli covid, nebo kvůli opravě silnic. Po cestě je jen pár dopravních omezení, ale ani teď na začátku prázdnin se u nich netvořily žádné kolony. Jediným zdržením na cestě v mém případě byla nehoda v Rakousku, která mě zdržela asi 20 minut.

Na kolik cesta vyšla

Tohle je pochopitelně do jisté míry subjektivní, protože každý jede s jiným autem, takže má jinou spotřebu. I když já zrovna jel s Opelem Insignia, který je vybavený dvoulitrovým naftovým čtyřválcem. To je v Česku velmi oblíbená motorizace a většina dvoulitrů má podobný apetit. Průměrnou spotřebu za celou cestu jsem měl velmi pěkných 5,2 l na 100 kilometrů, což znamená, že náklady na naftu jsou v mém případě 1 510 Kč. K této částce je třeba přičíst peníze vynaložené za dálniční poplatky, které jsou dohromady 2 117 Kč (přepočet na koruny podle kurzu Revolutu). Celkem tak cesta do Chorvatska vyšla v mém případě na 3 627 Kč. V případě cesty zpět je třeba počítat s o něco vyšší částkou na naftu, která je v Chorvatsku dražší (v mém okolí jsem našel litr nejlevněji za 10,23 HRK, tedy za 34,55 Kč). A naopak ušetříte na dálničních známkách, které už máte koupené. Srazit náklady na pohonné hmoty je možné tím, že v Chorvatsku natankujete jen část nádrže a budete znovu tankovat ve Slovinsku či Rakousku, kde jsou ceny o něco nižší.

Covid v Chorvatsku

Aktuálně je situace v Chorvatsku poměrně klidná. Výjimkou je pouze Zadarská oblast, kde za posledních 7 dní přibylo 122 případů na 100 tisíc obyvatel. Pokud přijedete k Jadranu na dovolenou, tak vás koronavir prakticky nebude nijak omezovat. Smířit se je třeba pouze s nošením roušek ve vnitřních prostorech (teoreticky i všude venku, kde nelze dodržet rozestup 1,5 metru) a se zákazem prodeje alkoholu od 23 h do 6 h. Dodržování opatření jsem neviděl nikoho kontrolovat a ani místní obyvatelé si například s nošením roušek uvnitř hlavu příliš nelámou.

Dojmy z Opelu Insignia Sports tourer

Na cestu do Chorvatska jsem letos vyrazil s Opelem Insignia ve verzi Sports Tourer (tedy kombi). O pohon mého kousku se stará ideální kombinace pro dlouhé cesty – naftový dvoulitr o výkonu 174 koní a perfektně řadící osmistupňový automat. I když je třeba říct, že tak vysoký výkon bych motoru podle jízdního projevu netipoval. Na druhou stranu oceňuji kultivovanost motoru.

Jako stvořený je na delší cesty i podvozek – nabízí velmi slušný komfort, ale zároveň je jistý a dobře ovladatelný. Líbí se mi i přesné řízení. Akorát na brzdový pedál se musí použít poměrně dost síly. Ale že by auto nebrzdilo se samozřejmě není třeba bát.

Do interiéru se pohodlně vejde na dlouhou cestu čtveřice cestujících i se zavazadly (kufr má objem 560 litrů). Velmi oceňuji skvělé sedačky, které vpředu disponují širokými možnostmi nastavení. Ani po tisíci kilometrech za volantem jsem nebyl vůbec rozlámaný. Řidiči se přitom nejen pohodlně sedí, ale má také příjemnou pozici za volantem. Všechny ovládací prvky jsou logicky rozmístěné a ovládání celého vozu je intuitivní. Opel stále drží poměrně dost fyzických tlačítek, takže naštěstí není třeba vše nastavovat pomocí multimediálního systému. Displeje ve voze pochopitelně jsou. A to rovnou dva, jak je dnes zvykem. První (před řidičem) částečně nahrazuje analogové budíky. Pokaždé, když v Insignii sedím, tak mě fascinuje kolik informací o voze si na tomto displeji řidič může zobrazit. Středový displej multimediálního systému je dotykový, má přehledné prostředí, umí vše potřebné a podporuje Apple CarPlay i Android Auto (připojení pouze přes kabel).

Nechybí samozřejmě řada jízdních asistentů, které na dlouhé cestě oceníte. Ze všeho nejdůležitější je podle mě adaptivní tempomat, který v Opelu velmi rychle reaguje, takže se s ním jezdí opravdu pohodlně. Pochválit musím i čtení dopravních značek, které jsem ani jednou nenachytal, že by ukazovalo špatně aktuální rychlost. V noci jsou pak důležitým pomocníkem adaptivní světlomety IntelliLux LED Pixel Matrix, které svítí naprosto fantasticky. Ve voze pochopitelně nechybí ani často kritizované hlídání jízdního pruhu, které je ale naladěno smysluplně, takže zbytečně nezasahuje do řízení. Jo a systém start/stop vypnete pohodlně tlačítkem před voličem automatické převodovky!

Pokud mám krátce shrnout své dojmy z Opelu Insignia po tisíci kilometrové cestě, tak říkám jedním slovem bomba! Pokud toužíte po normálním naftovém kombi, které ještě není zcela digitální, ale zároveň nabízí dobře fungující praktické asistenty a je zaměřeno na řidiče, tak pravděpodobně nenajdete lepší vůz než je Opel Insignia Sports Tourer. A upřímně, kupte si ho, dokud se silnou naftou prodává! Výhodou tohoto vozu je také poměrně lákavá cena – Opel na všechny verze nyní nabízí slevu 120 až 160 tisíc, takže i to nejnadupanější provedení s dvoulitrovou naftou, automatem, čtyřkolkou a hromadou výbavy vás vyjde na 879 990 Kč. Základní cenovka Insignie je pak 649 990 Kč.