Opravdu dlouhodobý test Citroënu C4 Cactus 1.6 e-HDi

Na displeji odometru se mi včera objevilo číslo značící, že náš automobil urazil po českých a evropských cestách 40 000 kilometrů. Za necelé tři roky to není nijak závratné číslo, ale také to znamená, že zhruba každou třetí mojí cestu jedu v Kaktůsku. A protože kulatá čísla bývají dobrý impuls k různému bilancování, pojďme si jedno malé udělat.

Proč a jak Cactus

Začalo to televizní reklamou, po jejímž zhlédnutí jsem pojal touhu po tomto voze. Je to až tak banální a klišoidní. Vypadal úplně jinak než zbytek aut na trhu, absoutní originál, uvnitř spaceship, zvenku airbumpy, prostě paráda. Citroën vyrobil svůj vlastní “minicooper”, sošné auto, které si koupíte klidně jen kvůli tomu, že se vám líbí jeho design. Po vyzkoušení automobilu moje touha nezmizela, naopak. Začal tedy vnitřní boj a hledání argumentů, proč bych si ho vlastně nutně co nejdřív potřeboval koupit a proč je to hrozně rozumné a k čemu mi to bude užitečné. Výhoda nového vozu je třeba ta, že si ho můžete nakonfigurovat přesně tak, jak chcete. Měl jsem jasno, že Kaktůsek musí mít automat a hnědý interiér. Z barev jsem favorizoval bílou perleť nebo žlutou. Z příplatků klasicky všechny dostupné, varianta CTRL + A. Citroën Cactus má tři možné stupně výbavy, které se jmenují trochu jako druhy kondomů – Live, Feel a Shine. Ke každému stupni jde doobjednat pár prvků dodatečné výbavy typu automatické parkování, jiná kola, etc. Po chvíli klikání v konfigurátoru jsem se utvrdil v dojmu, že vůz naprosto nutně potřebuju a vypravil jsem se v červenci 2015 do showroomu AUTOPORT na Praze 10, kde mi bohužel vysvětlili, že Citroën přechází na modifikované motory a automat půjde díky tomu objednat s naftou až od listopadu. Hm, to poslední, co bych chtěl, je pomalu roční čekání na auto, i nové Mercedesy jsem měl za měsíc nebo dva od objednávky a to bylo tak maximum, co jsem byl ochoten čekat, ideálně jsem chtěl auto hned ten den, jako všechno, po čem vás přepadne neutuchající náhlá touha. Na showroomu jim stál stříbrný vůz v prostřední výbavě Feel. Neměl bohužel všechnu dostupnou výbavu, ale měl naštěstí vše, co pro mě bylo zásadní – automat, autoklima, kamera vzadu, hnědý velurový interiér. Byl vybaven zhruba půlkou možných příplatků, chyběla mu akorát navigace, výhřev sedaček a automatické parkování s pípáky vpředu, takže má pípáky jen vzadu a k tomu tu kameru. Ve francouzském konfigurátoru byla možnost přiobjednat lišty dospodu na přední a zadní nárazník, které jsem chtěl. Nebyly vůbec zalistované v nabídce pro český trh, ale dokázali mi je zajistit a dodat vůz s nimi, za což jsem rád, protože celý design posouvají ještě o trochu výš a Kaktůsek s nimi vypadá naprosto skvěle.

Výhody

Nedávno se mě kamarád zeptal, jestli mě pořád baví jezdit v Kaktůsku, i když mám v garáži 5x silnější vůz. Po pravdě mě to pořád baví, protože je to úplně jiný pocit. Jakmile do auta usednete, naladíte se na vlnu pohody a relaxu a nic neřešíte, dáte D jako Dopředu a jedete. Žádný stres, ten v obýváku neexistuje, rozvalíte se v křesle a plynete světem. Je to fajn v zimě i v létě, stejně jako neexistuje univerzální nejlepší jídlo, které budete jíst každý den, tak neexistuje auto na všechno, občas máte náladu na sushi, občas na steak.

Naladění podvozku na komfortní notu dělá z Cactusu ideálního společníka na trajdání Prahou. Pocitově uvnitř dává dojem určité mohutnosti, sedačky jsou fakt super pohodlné, ale vnějšími rozměy je to vlastně kompaktní vůz, je “tak akorát”, takže se všude vejde. Při zdolávání výmolů na Vinohradech zažíváte krásně replikované pocity Francouze, který se proplétá po polních cestách vinicemi ve voze tak komfortním, že mu víno zbytečně nenatřepe a dokonce se u toho usmíváte jako ten lehce opilý Francouz. U každé větší díry akorát řeknete “sakrblé” a při minutí hezké dívky na chodníku před kamarády ve voze akorát znalecky utrousíte “olalaá”, protože máte pocit, že je to nesmírně vtipné a k charakteru automobilu se to velmi hodí. Když potkáte jiný Kaktůsek, tak se občas pozdravíte, což je milé.

Kaktůsek je také velice praktický vůz, už jsem s ním leccos odvezl. Křovinořez, regály z hobbymarketu, záchod i vánoční dvoumetrový stromeček. Vevnitř. Příčníky na hagusy (ty obří věci na střeše ve tvaru surfovacích prken) jsem zatím nevybalil z krabice a odpočívají v garáži. Kromě role občasného převážedla různých nákupů umí také dobře a v komfortu přemisťovat lidi, zpravidla dva, občas tři. Famózní je parkování, můžete ho nechat v podstatě kdekoli, bez obavy o omlácené dveře. Pokud jste měli někdy v garáži nějakou leštěnku, dobře znáte pocit, kde si vybíráte parkovací stání tak, aby nedošlo k úhoně. U Kaktůska toto odpadá, stačí věřit v sílu airbumpu, který obepíná podstatnou část Kaktůska jako midichloriany Vesmír a ochrání vás před idioty bez úcty k cizím věcem okolo. Osvobozující pocit.

Převodovka je specifická kapitola sama o sobě. Robotizovaný manuál je prostě jiný a musíte si na něj zvyknout, což netrvalo dlouho, protože tohle je asi ten nejvíc povedený robotizovaný manuál na světě a dobře si v Cactusu sedl jak s autem tak i s motorem. Klasický HDM automat by oproti robotu vyloženě zářil třeba při náročnějším couvání na parkovací místa oddělená obrubníkem od vozovky a zakončená zdí, to vše nejlépe v kopci. Tam je potřeba na místo vyskočit, ale ne moc rychle, aby vás nezastavila ta zeď. HDM automat se tam snadno nadávkuje a citlivě vyšplhá, s robotem, dvojspojkou nebo klasickým manuálem je to záležitost na poskočení s mírným rozjezdem. Cítíte tam, že to všemu, krom klasického automatu, nedělá dobře. Citroënímu robotu nejlépe vyhovuje klidná a pohodová jízda. To vyhovuje vlastně nejen převodovce, ale celému autu. Co mu naopak sedí nejméně není překvapivě zběsilý kalup, ale jízdní režim někde mezi nimi, zhruba na třičtvrtě plynu. Neplést s lehce svižnou jízdou, tam je to taky v pohodě. Chce si na to zvyknout a pak buď pohodlně plynout časoprostorem, nebo prásknout plynem do podlahy a splašit těch pár francouzských koní.

Naftovou šestnáctistovku stále považuji za naprostou špičku mezi malými naftovými motory s jedním turbem. Táhne a nežere, k tomu s rozumným projevem. Na tunový vůz je to velice slušná motorizace a ač jsem tomu v reklamě nevěřil, tak motor vážně nemusí být zbytečně silný. Spotřeba závisí na tom, jak moc rychle svištíte, dá se jezdit mezi 4 a 6 litry průměrné spotřeby, předpisová jízda bude okolo té 4ky, plyn na koberečku zase u té šestky. Po ujetí prvních 9999 kilometrů ukazoval palubní počítač 5 litrů, vtipné je, že nedokáže zobrazit více jak 9999 kilometrů, pak tam to číslo zůstane a nepřibývá. Dle dotankování je to poměrně přesný údaj, na jednu nádrž tak najedete přes 800 kilometrů, pokud jezdíte jako já příměstskými trasami a po velkoměstě. Economy run jsem vyzkoušel na rozkopané D1 po cestě z Přerova do Prahy, někde za Brnem se mi rozsvítilo hladové oko a vůz řekl ať doplníme palivo, ukazoval ještě dojezd asi 50 kilometrů, dálnice byla rozkopaná, tak jsme schválně zkusili kolik to bude kilometrů opatrné jízdy, než nás vystraší dostatečně a natankujeme. Tankovali jsme v Praze, což bylo asi 150 kilometrů od rozsvícení kontrolky.

Nevýhody a chyby

Tohle bude krátká sekce, tak sem musím napsat nějaký výplňový text, něco jako teď čtete, ať článek působí vyváženě. Pravda je holt taková, že se tohle auto Citroënu moc povedlo, kór v rámci kategorie, do které patří a za celou dobu používání jsem nepřišel na nic, u čeho bych si řekl, že je to vyloženě špatně a mělo se to udělat jinak. Našel jsem dvě drobnosti, kterými jsou chybějící dojezdy okének a samozatmavovací zrcátko. Nevím, zda toto už nemají novější verze vyřešené, každopádně zrcátko se dá sklopit a čudlík na okýkna podržet a ani jedno není specifikum výhradně Cactusu, někteří jiní výrobci používají i u mnohem dražších aut třeba dojezdy pouze na okénko od řidiče. U Cactusu je to tudíž zcela v pořádku v rámci kategorie, ale je to něco, co by tam mohlo být, stejně jako třeba bezklíčkové odemykání, které jako možnost nabídne facelift, což je super, protože když si na bezklíčkové odemykání jednou zvyknete, tak ho chcete všude, osobně bych ho chtěl klidně i na motorce.

Outro

Častokrát, když si koupíte malé levné auto, tak je to zmenšenina velkého a dražšího auta, které funguje o trochu hůř než to velké. Na Kaktůsku je krásné, že si na nic nehraje, byl navržený od základu chytře a funguje. Založil designový jazyk, z kterého teď těží ostatní modely Citroënu, byl to první průzkumník nové a neprobádané cesty. Takový byl kdysi i zakladatel značky – André Citroën. A je hezké, že se tento inovátorský přístup v dnešním světě ještě “nosí”. Svět potřebuje svébytné a originální věci, kór když dobře fungují.

Mimochodem, Kaktůsek byl první Citroën, co jsem si koupil a i díky němu jsem přišel na to, jakého chci veterána do garáže. Hledám hezký kousek Citroënu DS, toho starého z 50. – 70. let. Kdybyste o něčem věděli, tak se klidně ozvěte.